Madness- The pain is killing me!- Chapter 1

5. srpna 2014 v 1:50 | CARMENCITA |  Madness



Vyhublý muž posedával na lavičkové houpačce, nechávajíc své tělo houpat, jak mu určil vítr. Hubenými prsty obepínal železné tyčky a hleděl přitom do trávy pod sebou, třpytící se ranní rosou. Jak těžko věřil tomu, že uběhly již čtyři měsíce od jejich poslední návštěvy. Avšak i za tak krátkou dobu se toho hodně změnilo. Například styl jeho léčby. V tuto chvíli by dal snad cokoliv za to, aby každé ráno našel na stolku malou krabičku s několika stříkačkami a krabičky s tekutinou. Ne. Ten klid byl již minulostí. Místo něj nastoupila mnohem bolestivější, snad i nepraktičtější léčba. Každé ráno dokud bylo jeho tělo v "pospánkovém tranzu" jak mu tentokrát objasnila sestra, jej připoutali k malému křeslu uprostřed pokoje a do jeho nervů pustili několik pravidelných šoků. Jenom pomyšlení na to mu nahánělo husí kůži a na čele mu vyrašily krůpěje potu.
Seskočil na zem. Nohy mu brněly, jelikož jimi po několika dlouhých minutách znovu protekla krev a před očima se mu na několik sekund zatmělo. V tu chvíli se u něj zjevil malý chlapec, s podivně pokrouceným vláskem, vyrůstajícím ven z hlavy.
"Ahoj Tonio." Sladce se usmál, houpajíc se na patách. Antonio na něj nejprve beze slova, nejspíš také úžasem, či překvapením, zamrkal a poté naklonil hlavu na stranu.
"Moje jméno je Feliciano, zřejmě si na mě nevzpomínáš, viď?" Poskočil a mávnul bílou vlaječkou. Antonio zavrtěl hlavou, načež se ohlédnul kolem sebe. Nikde ani živáčka.
"Měl bych si tě snad pamatovat, skrčku?" zachraptěl tlumeně, pomalu vracejíc pohled k chlapci, jenž právě zabodával vlaječku do země. Feliciano zakýval svižně hlavou a vzhlédl k muži nad sebou. S přátelským úsměvem se posadil na listím překrytou trávu a poklepal vedle sebe. Antonio se zarazil.
"Kdo jsi?" Ukročil naopak směrem vzad. Feliciano mlčel, ačkoliv na něj Antonio dál dotíral, mlčel. jedinými odpovědmi mu bylo snad kývání a následné vrtění hlavou, jež Feliciano ukazoval. Antonio si povzdechnul a postavil se.
"Kam chceš jít?" Natáhnul se Feliciano na trávník a zavřel oči. "Nikdo tady pro tebe není a to ty moc dobře víš, nemám pravdu?" Sjel muže očima a poté pohled odvrátil.
"Jdu dovnitř, můžeš mě prosím nechat být?" Nečekajíc na odpověď zmizel uvnitř budovy, vyšlapujíc kamenné schody do druhého patra. Lehce strčil do dveří, nesoucí na sobě jeho jmenovku a uložil se do postele. Netrvalo dlouho a jeho tělo přemohl hluboký spánek, naplněný nočnímy můrami. Jeho vyhublé tělo se vzmítalo, přičemž bu z očí vytékaly pramínky slaných slz, vsakujících se do zašedlého polštáře. Prsty zarýval do prostěradla a z hrdla mu unikaly hlasité výkřiky.
Po několika minutách neklidných převratů se však jeho mysl zklidnila a dovolila mu tak znova poklidě spát.

"Vypadá to, že spí" Poklekl k posteli tmavovlasý muž, pokládaje svou dlaň na Antoniův hřbet ruky. Gilbert pouze přikývnul, klekajíc si vedle něj. Nechtěl jej budit, ale už tak se nemohl dočkat, až se probudí a on s ním bude moci konečně prohodit pár slov. Pravdou je, že ty čtyři měsíce bez něj mu připadaly jako věčnost a ne jen tak ledajaká.
"Jistěže, ten spí pořád" Zachechtal se tišše Gilbert, ačkoliv byl v hloubi duše šťastný. Spal. A to byla v tuto chvíli velmi upokojující zpráva.
Antonio pootevřel oči a zamrkal na černovlasého muže u postele.
"R-Roderichu?" Zachraptěl Španěl rozespale, roztahujíc koutky do úsměvu.
"Jak ti je?" Stáhnul se muž na nedaleké křeslo a poupravil si brýle.
Antonio pokrčil rameny, bylo mu zvláštně. Nedalo se říct, že by mu bylo špatně, tak by ten pocit nenazval. Prostě zvláštně.
"Ujde to..." Napřímil se do sedu a svěsil k zemi vyhublé nohy.
"Co to...?" Zděsil se Prus při pohledu na hadičky, vpěchované do Antoniova těla. I Roderich se napřímil, tentokrát mlčky přihlížejíc na Antoniovo počínání.
"Co to je?" Dopověděl po chvíli zděšeného mlčení Gilbert, sjíždějíc pohledem hadičku. Roderichův pohled též spočinul na kapačce, v níž však odkapávala mírně nabéžovělá tekutina. Antonio zvednul obočí, načež se hlasitě rozesmál.
"Kapačka, kreténe!" Rozchechtal se jízlivým smíchem a dlaní si překryl oči. Oba Germáni se na něj mlčky zahleděli a poté se otočili k tomu druhému.
"Úplně přepnul, viděl jsi to?" Promnul si Prus oči, když spozoroval Roderichovo mírné přikývnutí. Následující ticho, jež netrvalo déle než několik vteřin náhle narušil neúnavně vybrující mobil, v Gilbertově kapse.
"Malý moment, ja?" Odplížil se Gilbert na chodbu, tisknouc si k ramenu mobil. Roderich si smutně povzdechnul a lehce si položil dlaň na malý stolek, zadívaje se přitom na Antonia, jenž právě nepřítomně hleděl do zdi před ním.
"Antonio..." Oslovil ho medovým hlasem, avšak reakce se nedočkal. Snad ani nepatrného náznaku toho, že by jej muž poslouchal, ba jen vnímal. Ničeho. Antonio dál mlčky sledoval zeď před sebou. Roderich si znova povzdechnul, otáčejíc se ke dveřím, za kterými právě pochodoval Němec, rozhazujíc rukou sem a tam.
"Vůbec nevíte jaké to je, být tady celý den zavřený. Sám. Bez nikoho. Já tady byl sám čtyři měsíce Rody, celé čtyři měsíce jsem sotva promluvil, sotva jsem vyšel z pokoje a někomu něco řekl. Celé ty čtyři měsíce jsem tady byl sám, ani s doktorem jsem skoro nemluvil. Byl za mnou jen když něco potřeboval... To bylo méně než třikrát týdně, o sestrách ani nemluvím... Snad jen... Emily" Seskočil z postele a opřel se o parapet před ním.
"Ale i tak mi nemáš co říct. Mimochodem, kdo že je Emily?" Pokrčil muž obočí, načež do pokoje vstoupila malá dívenka, s plyšovým medvídkem za krkem.
"Antonio?" Tichým hláskem, né-li šeptem, oslovila hnědovlasého muže a zhoupnula se na podpatečkách. Roderichovo tělo se otočilo k dítěti za ním a poté se vrátil pohledem k Antoniovi, jenž nepatrně pokývnul hlavou, na důkaz vnímání. Dívka náhle stočila pohled k třetímu muži, jenž se právě vmísil zpět do pokoje, anižby jej kdokoliv ještě před tím spozoroval.
"Co tady děláte?" Zamračila se na neznámou dvojici a stiskla cíp Antoniovi košile. Němci se zhluboka nadechli, načež je umlčelo Antoniovo pozvednutí dlaně.
"Tak hele, to ty jsi sem vešla jen tak, my už tady dávno byli." Zavrčel náhle Gilbert, jehož rudé oči ji nepřestávaly sledovat. Dívenka pyšně odsekla, povolila stisk cípu a otočila hlavu k mřížkám na okně.
"Doktor mě pustil ven, nechceš jít se mnou?" Ohlédla se po Španělovi, načež jedním lupnutím povolila zámek. Antonio spěšně zavrtěl hlavou a s povzdechnutím ulehnul do postele.
"Je mi líto, zlatíčko, ale nemůžu-"
"Tak co kdybych tady zůstala?"
Gilbert zavrčel. Krvavě rudýma očima se ohlédnul po Antoniovi, jenž na něj však nijak nezareagoval, naopak se dál věnoval dívence. I Roderich se nejistě ošil.
Antonio v tichosti přikývnul a ohlédnul se znova po Němcích, propalujícíh dívku pohledem.
"Jak dlouho budeš chtít, oni už stejně půjdou domů, protože začíná být pozdě" Pousmál se, nevnímajíc náhlou změnu výrazů na jejich obličeji.
"Tak tedy, dobrou noc, Antonio..." Kývnul Rakušák hlavou a s tichým polknutím se, i s Gilbertem, vytratil z pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama